Malíř Jan Souček dávno snil o výtvarném ztvárnění apokalypsy. Svým dílem

měl vyzkoušeny výtvarné finesy, které umožňují ztvárnit i nepochopitelné, nepopsatelné

a neviditelné. Měl však trému před malíři, kteří se o totéž pokusili v minulosti, zejména před Albrechtem Dürerem. To bylo ovšem zbytečné, protože Mistr Albrecht Dürer maloval Zjevení sv. Jana čili apokalypsu na přelomu 15. a 16. století, což tu hraje svou roli. I Dürer by totiž své dřevoryty tvořil dnes jinak než před půl tisíciletím. Sotva by si dnes dovolil vytvořit

realistického Boha s vousy jako pečlivého účetního, který v dávných lidských představách sečítal ve svých knihách naše přečiny. Rovněž já jsem usiloval o vlastní text apokalypsy a zároveň sledoval Jana Součka, v mých představách nového Mistra apokalypsy. Poprvé jsme se osobně setkali v Bonnu v roce 1991 a dohodli jsme se, že na tomto náročném díle budeme spolupracovat; já svým textem, on svými grafikami. Stalo se. Aniž bychom jeden druhého omezovali, vzájemně jsme se inspirovali.

Zasvěcení čtenáři bible vědí, že Zjevení sv. Jana je vůbec nejsložitější pasáží bible a že s interpretací apokalypsy dodnes zápolí teologové všech náboženských hnutí. Malíř Souček ji zpodobnil na 22 listech, z nichž každý odpovídá jedné z 22 kapitol apokalypsy. Víme, že se v této knize, kterou přečteme za dvě hodiny, ale můžeme nad ní hloubat celý život, vyskytují šelmy a andělé a pečetě a svitky, i zhouba, která má postihnout celé lidstvo. Zejména s koncem každého století či tisíciletí pociťují lidé strach z přelomu doby. Dnes o to aktuálněji, že naše doba je dokonce naší vlastní zásluhou navštívena možným koncem více než kterákoli jiná. Cítíme, že kdesi za horizontem času vychází nová civilizační etapa, jsme na tahu, a Součkovo dílo, které nás může přimět i ke zpytování svědomí, přišlo v pravý čas.Vraťme se však ke smyslu apokalypsy. Každá sekta se snaží využít čísel a obrazů v textu, kreslí do detailu počty nás, kdo budeme zatraceni nebo uchráněni, hledá tajemství prokletého sledu vládců. Neboť každý čas v Janově vyprávění nacházel sám sebe, a sled posledních dnů podle koloritu, technických možností a podoby času. Ve skutečnosti je všechno mnohem prostší.

Slavomír Pejčoch-Ravik (*1932)

V literatuře zeširoka rozprostřel svou tematickou radlici. Tento absolvent Filozofické fakulty, postgraduálu na Vysoké škole ekonomické a na Bagdádské univerzitě se sice zprvu zabýval válečnými dějinami, brzy však začal hledat tajemství tohoto světa a tušit nebezpečí jeho zkázy.

Jeho zprávu o apokalyptické vizi, nazvanou Pandořina skříňka, která pronikla kdysi do Spolkové republiky Německo, přivezl zvenčí „kapitán“ Minařík. Byla jen předzvěstí příštího díla tohoto autora. Následovaly studie o Bohu, který žije, biblické příběhy, studie o světcích a patronech a četné studie, které ještě nebyly vydány.

Jan Souček (1941–2008)

malíř, grafik a ilustrátor nás opustil dříve, než bývá v kraji zvykem.

Kromě střední školy železnobrodské absolvoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou a od roku 1971 jej začala poznávat na výstavách kromě Čech postupně celá Evropa a také USA.

Jeho práce bývají označovány jako fantastický nebo imaginativní realismus; inspiroval se starými i novými mýty i symboly, manýrismem i surrealismem. Ztvárnil zkázu Sodomy a Gomory, Atlantiku, potápěl antické sochy a katedrály do vln oceánů a předváděl tak nesmyslnost našeho úporného snažení.

Půvabná i hrozivá je také Defenestrace, grafika, na níž z křídla někdejší České kanceláře neletí k zemi místodržitelé Martinec a Slavata, ale obsah obráceného kornoutu hojnosti: automobily, letadla, tanky, televizory, mobily, lidské postavy, a mnoho zbytečných krámů, na nichž jsme si zvykli zakládat sebevědomí naší civilizace.

Obrazem, který upoutal jeho přítele, Slavomíra Ravika, byla poušť s několika kalužemi, v nichž se zrcadlila katedrála, dávno již neexistující. Ti dva, Ravik a Souček, se nakonec zákonitě setkali, aby se navzájem inspirovali a vytvořili kompletní Apokalypsu:

Jan Souček soubor 22 grafik, jimiž završil takzvané Zjevení svatého Jana.