Když se pak dehet začal uzavírat kolem Ikčina obličeje, pomalý, vazký, hrnoucí se ovál, Mai vedle mě se začala hroutit a kácet. Zpíval jsem hezky hlasitě – nechtěl jsem slyšel její poslední zanaříkání, žádný poslední dech. Popadl jsem Mai za loket a snažil se ji udržet na nohou, ale ona se kymácela ještě víc a plakala ještě hlasitěji. V tom hluku jsem vyhmátl mámin hlas, pevně zavřel oči a hlasem následoval ten její. Než jsem se takhle vzchopil, Ik se už zavíraly oči.