Práce kriticky zkoumá Foucaultovu koncepci uplatnění pastýřské moci ve středověku, novověku i tzv. moderní společnosti, ale především posuzuje její roli v éře globalizace. Osvícenství zrodilo normu, nový klíčový prvek mocenského působení, který měl „pastoru“ napomoci ovládnout lidské nitro. Díky důrazu kladenému na dokonalou znalost normalizace zkrachovala, ba dokonce od samého počátku byla ze své podstaty odsouzena k nezdaru. Autor zásadně odmítá Foucaultovo tvrzení o normalizaci coby velice úspěšné technice útlaku! Norma totiž není schopna vyhladit mocenskými strukturami zamítnuté formy lidského jednání prostřednictvím zátarasů, jež by umístila nejenom před zlopověstný čin, nýbrž i před samu myšlenku na "protispolečenské chování". Zde se předkladatel pokouší nastínit podobu útlaku v současném světě. Konec 20. století znamená hvězdnou hodinu vývoje pastorátu, neboť postmoderní principy zkonstruovaly konformizaci. Konformizace dokázala ovládnout hlavní impuls lidské vůle, dokázala ovládnout lidskou touhu. Paralyzací imaginace a osekáním kritického rozměru rozumu zničila autenticitu lidského myšlení, chtění i jednání.
Stávající rozdělení moci by bylo takto konzervováno, protože právě touha jako klíčový iniciátor aktivity člověka, jako zdroj odporu, udržuje či naopak boří jsoucí mocenské vztahy, touha utváří nové formy mocenských vztahů. Závěr práce vykresluje principy niterné svobody
volby, tedy vnějším prostředím neomezené součinnosti imaginace a rozumu. Tato nikým a ničím nenarušená duchovní integrita přináší možnost nonkonformního myšlení, chtění, jednání. Výhradně nonkonformita může lidského jedince nasměrovat do střetu s gigantickým
rozsahem moci, který nemá v dějinách obdoby, do střetu s globálním mocenským monolitem...
