Publikace prof. Widimského o historii léčby arteriální hypertenze v údobí padesáti let u nás i ve světě vyplňuje citelnou mezeru v naší jinak bohaté hypertenziologické literatuře. Autor zasvěceným způsobem seznamuje čtenáře s léčbou hypertenze od prvních terapeutických pokusů po současnost, přitom v každé kapitole konfrontuje výsledky světového vývoje se situací v naší zemi. Pojednává o nebývalém rozmachu ve vývoji účinných antihypertenziv v posledních dvaceti letech, za velmi perspektivní považuje nové trendy ve vývoji antihypertenziv, jako jsou duální inhibitory vazopeptidáz, blokátory receptorů endotelinu nebo endotelin – konvertujícího enzymu. Předpokládá, že nové obzory v léčbě otevře v nejbližších letech farmakogenomika – nový obor, využívající nejnovějších genetických poznatků a možnosti cíleně individuálně ovlivnit patologické zvýšení TK. Přes rozrůstající se možnosti účinné léčby hypertenze je kontrola této neinfekční epidemie i ve vyspělých zemích nedostatečná a bude třeba hodně úsilí o její plošné rozšíření a realizaci. Mohla by k tomu přispět i předkládaná kniha prof. J. Widimského, který stojí v čele snah o zavádění nových postupů v léčbě hypertenze více než čtyřicet let a přispívá k jejich standardizaci autorstvím několika doporučení včetně poslední verze z r. 2000. Proto si jeho publikaci jistě se zájmem přečtou nejen hypertenziologové, ale i kardiologové, internisté a praktičtí lékaři.
