Je možné žít kvalitní život, přestože dětství pro nás byla takřka jednolitá hrůza a formovala nás rodina, která závažnou patologii vydávala za normu?
Životní motiv od raného dětství zneužívané Zuzky, jejíž příběh přinesla Hra na pavoučka (Triton, 2014), se navrací i v její dospělosti: je zneužita a znásilněna, před násilníkem se s pomocí podpůrných organizací ukrývá, ocitá se na psychiatrii a později v terapeutické komunitě, která je pro ni významným mezníkem na cestě k uzdravení. I přes přetrvávající sebepoškozující chování usilovně pracuje na seberozvoji, dochází na terapie, pozvolna se stabilizuje a neztrácí optimismus ani naději na poklidný, spokojený život se svými čtyřmi dětmi.
„Myslím, že důležité je udělat z toho ošklivého, co jsem zažila, něco pozitivního, dát tomu smysl. Udělat z toho dar.“
